První setkáni se Zárubkem bylo u přepřaháni koňských potahů u vrátnice dolu – dva koně nevytáhli povoz do stoupánu u hradu ke kostelu, a tak vozkové jeden vůz po druhém vyvezli čtyřmi koňmi. A pak zkoumání barevných hlinek na výsypky u břehu, koupání v „korýtkách” v teplé vodě z chlazení v železárnách – byla to dobrodružství desetiletých kluků. A po skoro deseti letech už to bylo setkání s dolem Zárubek – s taženým kabelem na rameni obouchat se o hajcmany a horninu. Ten kabel nebyla žádná náhoda, Zárubek byl pokrokový v zavádění elektrikou poháněných mechanizmů – Šrámka Eikhof SE 3, či jak se ty stroje montované pod vedením mistra Franka, jmenovaly.
A jak vlastně ten Zárubek vzniknul? Vlastně pověst o Keltičkovi má upomínková místa poblíž na Slezské Ostravě. Raději ale využijeme třídílnou kroniku dolu Ostrava, která mi zabírá velikánskou zásuvku v kanceláři.
Poblíž Zárubku bylo uhlí nalezeno již v roce 1766 v lokalitě Burňa. Tam uhelná sloj vystoupila ze svahu. Pro vysvětlení – uhelné sloje jsou jako vrstvy krému mezi oplatkami dortu. Ten dort je ale na obrovské ploše a ten „krém” vznikal ukládáním stromů, přesliček a dalších rostlin, jak postupně usychaly, uvadaly a tvořily vrstvy, které pak byly zakryty zeminou, sopečným popelem, usazeninami na dně moří a nevím čím ještě. A potom vulkanickou a jinými obrovskými silami vodorovné vrstvy se staly šikmými, někdy až kolmými. A jak zestárly o miliony let později, tak se přetvořily v uhelné vrstvy – sloje silné od pár centimetrů až po pár metrů. A pak lidé zjistili že to hoří – tak to dobývali a používali jako palivo a postupně až pro výrobu železa ve vysokých pecích a po spalování bez přístupu vzduchu jako surovinu pro chemickou výrobu. A tak nastala konkurenční bitva o právo dobývání uhlí – v případě Zárubku mezi podnikateli Larischem a Wilczkem. Tady zvítězil Wilczek a v roce 1856 začal hloubit jámu číslo V – Hermenegildu. Uhlí bylo potřeba stále více, a tak za ním bylo třeba jít pod zem. V roce 1853 tady byly 4 jámy – jedna 292, vodní 297, těžní Jakub 168 a Vilém 283 tedy jejich hloubky v metrech. V hlubině je spojovalo 52,7 kilometrů chodeb pro hlubinou těžbu. A ta v roce 1883 v oblasti Zárubku byla 2.949.060 metrických centů!
Práce v dolech začínala cechováním a modlením, pracovalo se 10 hodin, a to ve třech směnách. Domů chodili horníci umounění. V té době Slezská Ostrava – tehdy Polská – měla 13.176 obyvatel.
Práce to byla tvrdá a nebezpečná. Při smrtelném úrazu zaplatili vdově jen rakev.
Ale horníci pozvolna přestávali být němým zástupem. Nevolnictví bylo synem Marie Terezie Josefem II. zrušeno v roce 1781 a hrozné pracovní a životní podmínky horníků vedly k organizování spolků, a tak docházelo ke stávkám horníků – v celém ostravskokarvinském revíru jich už pracovalo kolem 30.000.
V roce 1894 došlo k historické stávce na dole Trojice, byla tvrdě potlačena střelbou policie do davu stávkujících s následkem 9 mrtvých horníků.
A hornictví se dále rozvíjelo, vznikaly hornické kolonie, výčet kolonií těžba již nebyla vykazována v centech, ale tunách a tisících tun.
Hermenegild se v roce 1914 přejmenoval na Zárubek.
Po druhé světové válce v roce 1945 převzal od vojenských orgánů důl Zárubek Ing.Kalita. A jak plynul čas, a po únorovém komunistickém puči se staly vedoucí silou komunisté přišla éra dělnických ředitelů. Nastala snad nejslavnější éra hornictví – uhlí bylo krví průmyslu a jeho těžba prioritou – bohužel i vykoupenou krví horníků. Prvním varováním byl důlní výbuch na dole Doubrava s následkem 24 mrtvých horníků. Ve snaze zvyšování těžby údernickým hnutím nebyla prvořadou věcí bezpečnost.
Následky byly v duchu té doby, takže v soudním procesu byli obviněni inženýři Žalud, Herel a spol., kteří byli za zavinění nehody odsouzeni k trestu smrti. Ale jejich schopnosti a vědomosti byly pro život dolů natolik důležité, že jejich cely smrti byly v Opavě prezentovány na vypracovaných projektech rozvoje dolů jako „Báňské projekty Opava” a podpisy autorů uváděny jako čísla. Ale na štěstí pro ně byli po několika letech omilostněni.
Hornictví je skutečně povolání nebezpečné a riziko se projevovalo velkým počtem úrazů i hromadných důlních katastrof s velkým počtem obětí.
Nebezpečí hornického povolání si vyžádalo další oběti:
- 4.10 1950 Michálka – 38
- 22.5.1960 důl Hlubina – 54
- 19.4. 1966 Zárubek – 16
- 18.10. 1990 Barbora – 30
- 7.7. 1961 Dukla – 108
- 4.4. 1970 Paskov – 26
- 22.2. 1975 Staříč – 11
- 30.12. 1976 Chlebovice – 43
- 22.12. 2018 ČSM – 13
Zároveň ale snahou technického vedení výrazně stoupala úroveň bezpečnosti práce, mechanizace těžké hornické práce přinášela zvyšování výkonů a snížení namáhavosti práce.
A podmínkou tohoto pokroku v bezpečnosti a výkonech byla obdivuhodná vědomostní a technická úroveň horníků, která ale v pohledu veřejnosti byla hluboce podceňována.
Byly věnovány nejvyšší možné prostředky, jak mechanizaci dobýváni uhlí, tak i bezpečnosti při této práci. Samotný důl Zárubek měl svá nejlepší léta za sebou, a tak po požáru ve sloji Hugo 14.5. 1990 při těžení ohradníku jámy Zárubek byla těžba ukončena.
A jak jsem coby devítiletý kluk u Zárubecké vrátnice přišel do kontaktu s tím osudovým dolem, tak jsem tam prožil vlastně půl života – od roku 1966 jako elektrikář a po uzavření dolu snad jako pokračovatel dolu Zárubek, když činnost firmy Q -ELEKTRIK a.s. využívá část jeho areálu a pro doly OKR stále vyvíjí nějakou činnost.
Velkou nespravedlností vůči hornické komunitě bylo selhání politiků této země, kteří dopustili privatizaci OKD s následkem vykradení 120 miliard korun z majetku OKD, zcizení hornických bytů a postupnou devastaci technického vedení OKD s následkem ztráty entuziasmu vedení dolů a dopuštění předčasného omezení těžby nerosného bohatství.
- Karel Ježek – předseda představenstva Q-ELEKTRIK a.s., pamětník života OKD
